Cesta za sportem - Zdeněk Zeman

Dobré odpoledné vážení sportovní přátelé, 

pár dní před oslavami našeho klubu nám přistál v meilové schránce text "má cesta za sportem" od pana Zdeňka Zemana, který omlouval svou neúčast na oslavách pro jiné povinnosti. 

text meilu:

Zdravím, sportu zdar fotbalu zvláště.

Chtěl jsem omluvit svoji nepřítomnost na oslavách, tak jsem k tomu naškrábal krátké vzpomínky a přiložit moji fotku na zápase s Amforou, kde bylo 3 000 diváků. Taky nám již Vodníci hřiště nepůjčili, tak jsme s mistrem Spartou snad 66 nebo 67 odehráli zápas na Lokomotivě. Dostali jsme 10:0. Kvašňák dal ten desátý vkleče z lajny do brány když obešel i Slavíčka a to byl nějaký brankář. Tak se snažte ať je taky nedostanete. Ale fair play jinak to v těchto utkáních nejde. Já se omlouvám, protože se věnuji cyklistice pod firmou Turisté Tábor a ctím zodpovědnost. Zeman Zdeněk fotbalista v.v.

Zde přinášíme vzpomínkový text, který návštěvníci měli možnost si přečíst v rámci našich oslav. Přinášíme jej pro ty z vás, kteří se za jakéhokoliv důvodu nemohli našich oslav zúčastnit. 

Má cesta za sportem.

    Protože jsem měl kolébku blízko fotbalového hřiště, bylo o mém osudu asi rozhodnuto. Také můj děda Josef Tikovský pekař kamarádil s panem Volkem, který byl hlavní osobou pro rozvoj fotbalu v Lomnici, především při výstavbě nového hřiště. Děda po rozvozu chleba vozil sajdkárou dokonce drenážky z cihelny Lišov na výstavbu hřiště. Také otec, nejenže byl pokladníkem Tatranu ale také jezdil s mámou na zápasy Tatranu na své motorce ČZ. Mne pak předávali Jardovi Peterkovi, takto výbornému obránci, kterého jsem doprovázel na zápasy vlakem. Po roce 1952 kdy jsme se přestěhovali na Lomnický „Vajbr“ jsem na čas ztratil kontakt se hřištěm a věnoval jsem se po boku Fandy Pinkavů rybařině a přírodě. To trvalo jen 5 let kdy jsme se přestěhovali do Sádecké a sousedili zahradou přímo s hřištěm. Také školní přebory v kopané propagované panem učitelem Prokýškem , kdy jsme soupeřili i šestá s osmou třídou v nás upevnili soutěživost a touhu po výhře, což je základ pro další rozvoj ve sportu.

Počátky fotbalové kariéry nebyly moc úspěšné, těžko jsem se dostával do třídní sestavy, rozhodoval jsem se mezi brankářem a křídlem. Zlom nastal v roce 1958 kdy jsem fyzicky vyspěl a začal převyšovat vrstevníky. Především rychlostně jsem vyspěl a tak se zařadil na pravé křídlo. Žákovské zápasy naší generace nebyly moc úspěšné. Nikdo nás nepřihlásil do žádné soutěže, ač jsme o to velmi stáli. O první zápasy se zasloužil p. učitel Masopust. Pod jeho vedením jsme vyhráli první turnaj v Majdaleně, kde jsem dal svůj první soutěžní gól. Po tomto úspěchu jsme byli přijati dokonce ředitelem p. Buštou, který jinak „čutálisty“ moc nemusel. Spoluhráči byli jen namátkou Baštýř Pepa, Karták Pepa, Zahradník Václav, Prášek Jirka, Novák Zdeněk, Řehoř Jarda, Doktor Pavel a další. Pomalu jsme přešli do dorostenecké kategorie a ač jsme o to velmi usilovali, tak nás tehdejší vedení Tatranu nepřihlásilo do žádné soutěže. A to jsme měli mezi sebou výborné hráče jako Pavla Kosíka a především Ádu Havla. To byl opravdu nejlepší fotbalista Lomnice všech dob. Jen jsem opomněl připomenout, že jsem sehrál jedno utkání za slavný dorost vedený p. Jaczysynem ve Strakonicích ale s výkonem velmi mizerným, že bych raději o tom pomlčel. Jednou jsme hráli jen pozápas po chlapech a to 2x 10 minut. Víc nešlo protože pak byla tma. První zápas jsem odehrál za 1. Mužstvo na pravém křídle, soupeře nevím. To mne postavil Milan Bílek. Pamatuji si na dres ten byl žlutý s hnědým nárameníkem. Byl to hokejový dres. Jsou v něm foceni hokejoví reprezentanti při přátelském utkání s Tatranem, po úspěšném startu na MS. Pamatuji si, že jsem nesměl jako křídlo se vzdálit od postranní lajny víc jak 2 metry. Jinak mne Milan okamžitě zahnal na křídlo. Jednou jsem byl přítomen odjezdu 1. mužstva na zápas. Chlapy se nějak nesešli, bylo jich jen 9. Tak nás Milan Bílek poslal společně s Mílou Čápem pro boty a odjeli jsme na 1. kolo poháru do Nové Včelnice. Byli jsme oba vyvalení, výkon za nic nestál, ale upleskali jsme remízu a Franta Fedra proměnil všech 5 penalt, kdežto Včelnický profesor hudby dal jednu do břevna. Tak jsme slavně postoupili. V druhém kole hostila Lomnice Novou Bystřici. Pochopitelně jsem se ochomítal kolem kabiny před zápasem. Když mne Milan Bílek vyzval abych se šel také obléct měl jsem samozřejmě obrovskou radost. Utkání se mi povedlo. 1. gól dal Áda Havel z penalty po faulu na mne 2. gól jsem dal sám a na 3. jsem přihrál tehdy velice rychlému Milanovi. Vyhráli jsme 3:1. Já se nemohl dočkat dalšího kola poháru, jak jsem se těšil na další zápas. Když nastal, šel jsem samozřejmě  do kabiny a očekával jsem vřelé přijetí a zařazení do sestavy. Za dveřmi jsem se zastavil a ono nic. Kdosi mne chytil za límec a vyhodil z kabiny se slovy „co tu chceš parchante“. Podepsán Jiří Kubeš. A bylo po slávě. Pohár byl nakonec dotažen do krajského finále, ve kterém Lomnice prohrála na penalty, tuším po remíze 2:2 s Duklou Písek, kdy se již Frantovi Fedrů v penaltách nedařilo.  Ale to mne neberte za slovo, je to již asi 63 let a paměť je mizerná. Vše si můžete přečíst v kronikách Milana Bílka, který je vedl velmi pečlivě. Několikrát jsem vedle něj seděl, když je zapisoval.

Jak jsme tak vyspívali a stárli, měli jsme enormní zájem o zařazení do soutěží, měli jsme celkem dobré mužstvo. Ovšem na organizované a odborně vedené týmy jsme nestačili. Výjimkou bylo utkání s dorostem ve Veselí, které jsme vyhráli 5:0. 3x jsem skóroval já a 2x Áda Havel. Více utkání jsme sehráli s Lišovem, ale pravidelně jsme prohrávali. Třeba 6:1. Tu jedinou branku dal překrásnou střelou z 25 metrů Pavel Kosík. Tak jsme nějak fotbalově přežívali. Utkání jsme vyjednávali sami , vedoucího jsem dělal já. Pak přišlo poslední utkání. Vyjednali jsme si utkání na Hluboké. Objednal jsem dopravu u rybářů. Pragou V3S nás vezl Franta Řepa. Byl jsem povolán na schůzi výboru Tatranu, kde mi předložili účet na 170 Kč za dopravu a chtěli jeho proplacení. Došlo ke sporu Milana Bílků se mnou a já jsem se po hádce sebral a odcházel domů. Přitom jsem byl napaden Jiřím Kubešem a utrpěl jsem těžký otřes mozku. Tím vlastně skončilo mé 1. Dějství ve fotbalové Lomnici. Odešel jsem po této události do Lokomotivy České Budějovice. Pravidelný trénink a odborné vedení bylo velice prospěšné pro moji výkonnost. Pomohli jsme Dynamu postoupit do dorostenecké ligy, když jsme na objednávku Dynama vzali bod tehdy vedoucímu dorostu Písku a pak jsem byl ještě ve výběru dorostu Jihočeského kraje. Tehdejší předpisy mi ale vystavili stopku v půli sezony, protože jsem dosáhl 18ti let. Pak jsem 3 roky fotbal nehrál. Po vojně jsem se vrátil do Kovosvitu Sezimovo Ústí kam jsem dal přestup. Protože jsem 3 roky nekopl do míče, nedostal jsem se do základní sestavy a hrál jsem za B tým. Mezitím se v Lomnici vrátili z vojny kluci roč 46 tak jsme se dohodli že utvoříme nový tým. Doplnili jsme starší kluky jako byl Milouš Bednář, Franta Škarda,Ruda Bicek, bratr Jarda Zeman, přidal se jako vedoucí a trenér Franta Prokeš a tým se začal formovat a rozvíjet. Nejprve jsme skončili ještě druzí v OP ale následně jsme se blížili k toužebnému postupu. Já jsem ovšem mezitím začal hrát hokej za Sp. S. Ústí a po sloučení za VS Tábor, kde chtěli navázat na dřívější ligovou tradici, proto se trénovalo v podstatě celoročně. Tím jsem začal vynechávat některé fotbalové zápasy, zvláště na podzim. Pak jsem utrpěl úraz, který ovlivnil celý můj život. Bylo to 19.11.1970. Avšak 2.1.1971 jsem již nastoupil plně připraven na fotbalový trénink. Jaké bylo mé překvapení, že si mne nikdo nevšímal, jako bych nebyl. Chvíli jsem vedl žáky, no byla to první zkušenost s trénováním. Když jsem si v Táboře postěžoval, že o mne v Lomnici nestojí, nabídl mi Jarda „Germán“ Němec aby přestoupil do VS Tábor. Tak jsem dal přestup a odešel. Ve VS bylo tenkrát fotbalistů „habaděj“ , byl jsem v Béčku, kde bylo na soupisce 20 hráčů. Jenže do zápasu nastupovalo jen 5, protože zbytek tvořili povinně pendlové z Áčka. Protože jsem chtěl hrát, rychlost a sílu jsem měl, ale míč mi překážel, dohodl jsem se s Novosedly a dal přestup do Sokola. Tým byl dobrý, dobře vedený Láďou Fryšem, tak jsme sahali po postupu do I.B třídy. Jenže na poslední zápas přišel stoper po flámu a udělal chybu a my ztratili bod a nepostoupili. To již mne přemlouval Arnošt Peter k návratu do Tatranu. Já ale nechtěl, protože trenérem byl Kubeš, se kterým jsem měl nedobré zkušenosti. Arnošt ale byl důsledný sjednal schůzku mezi Kubešem a mnou, kde jsme se dohodli, že uděláme tlustou čáru za minulem a tak jsem přes přemlouvání Honzy Havleho podepsal přestup do Lomnice. V té době se to dotáhlo již na vysokou úroveň, hrál se i krajský přebor. Ovšem nehrál jsem pravidelně, někteří hráči byli tzv. vedení bližší a mně bylo již 32 let a chtěl jsem hrát. Odešel jsem společně s něterými hráči do B týmu který vedl Jirka Fráně.  Šli jsme herně nahoru, v poháru jsme prohráli s Áčkem Třeboně jen 3:1. To se nelíbilo trenéru Kubešovi, že mu vzniká doma konkurence. Přemluvil proto některé hráče k návratu do Áčka s tím, že je bude stavět (Navara, Korbel), což ovšem nesplnil a hráči odešli do Veselí. Mezitím Jirka Fráně končil s vedením týmu a chtěl jej převzít Míra Vrzal. Toho ovšem smrtelně zranil nezodpovědný motorista, takže tato varianta skončila. Mezitím se v Lomnici stavěla kuželna v akci Z a to i místo fotbalových tréninků. Nejdříve jsem na kuželky nadával, ale pak jsem nakoukl a začal mít zájem. Ovšem s novinkou rostou zájemci, takže jsem se do party nedostal a chodil jsem zkoušet kuželky s Třeboňáky, kteří si tu zřídili působiště.

Na šachovém turnaji v Táboře jsem se se seznámil s Petrem který mne představil jak předsedovi kuželek Loko Tábor, tak vedoucímu Meteoru Čekanice Jirkovi Máslovi. Bylo mi těch 32 let a hrát jsem chtěl tak jsem podal přestup do Meteoru a přihlásil se u kuželkářů Lokomotivy Tábor. Když jsem předkládal přestupní lístky Jardovi Hamrovi tak řekl „tady bude hráčů dost a dost , tak jdi“. V Meteoru jsem odehrál celých 10 let. Hráli jsme jen okres, protože se vždy našel nějaký „fláma“ a zbytečně jsme ztratili body. Skončili jsme asi 4x druzí. Dělal jsem též hrajícího trenéra, v kuželkách jednatele oddílu a vedoucího družstva. Kde hraji dodnes, v průběhu hrál několik let ligu, byl na přeboru republiky jednotlivců, držel rekord kuželny v Táboře, s Lomnickým rodákem Tondou Smutným jsme ve spolupráci postavili v akci Z čtyřdráhovou kuželnu.

Na závěr fotbalové aktivní kariery jsem přestoupil zpět, již počtvrté do mé Lomnici, kde jsem ukončil v B týmu kariéru aktivního fotbalisty a dal ve Velenicích svůj poslední gól. V Lomnici vznikaly skupiny, které šly proti sobě. Mně bylo líto Karla Zvánovce, že je pod takovým tlakem, tak jsem mu šel pomoci a vzal trénování dorostu. Byl to dobrý tým, zasloužil si postup do vyšší třídy. Ale jako již několikrát jsem se zmínil, zase se našli „flámové“ a potom třeba jen jeden ztracený bodík rozhodl. Nemám rád flámy, nenávidím to. Sport se hraje srdcem a zodpovědností jednotlivců. Po krizi A týmu, který sestoupil z I.A třídy jsem převzal na několik sezon trenéra společně s Honzou Kunešem. Po pěti kolech, když jsme byli bez bodu jsem byl předvolán na výbor k vyjádření. Předložil jsem rezignaci, která nebyla přijata. Tak jsem pokračoval. Nebylo to jednoduché, přestavba týmu, vyřešení tělesné zaostalosti hráčů a hlavně vytvoření spolehlivé obrany, která je základem. Bylo to náročné vzhledem k tomu, že jsem dokončoval výstavbu čtyřdráhové kuželny v Táboře, dělal jednatele, vedl podnikovou fotbalovou jedenáctku a jezdil do Lomnice na tréninky a zápasy. K tomu podotýkám, že 6 let a zdarma. Nikdy jsem nevzal ani korunu. Překvapilo mne potom, když po ukončení trenérské kariery mi bylo připomínáno, že jsem nezaplatil vstupné. To neříkám proto, že bych litoval. Nikdy jsem sport nedělal pro peníze.

Mám jak se říká smutek v duši když sleduji výkony našich zástupců. Vedení Tatranu se ujali dva spolehliví kluci, srdcaři. Přál bych jim aby z této zodpovědné práce měli víc radosti a hlavně aby vydrželi. Také omlouvám svoji nepřítomnost na oslavách 100 let fotbalu v Lomnici. Dal jsem se na cyklistiku a já když něco dělám tak naplno a zodpovědně. Když se zadívám na jednu z nejstarších fotek Lomnických fotbalistů a vidím tam super srdcaře Jana Zycha, pana učitele Hanuse, cukráře Hedyiho, Zvánovce ze 101, Kollera , nebo na jiných Bicka Bohouše , Jardu Peterku, Tlachače, brankáře Klečku o kterém jsem hovořil s dcerou Kristou až po Pepíka Brůžka, Alexu a Milana Bílka, je to historie. Je třeba udržet úroveň fotbalu tady u nás. Přeji k tomu hodně sil, jsou zapotřebí.

Zeman Zdeněk bývalý hráč

K textu byly přiloženy tyto dvě fotografie 

Galerie k aktualitě